Název

Makedonie - Skopje, Šar planina, Titov vrv, Gostivar, Ohrid 9.-16.6. 2018

Popis

Objevily se levné letenky z Bratislavy do Skopje a tak sem neváhal a zakoupil je za krásných 30 E na hlavu. Tím se roztočil velký kolotoč plánování, čtení cestopisů, studování místní veřejné dopravy a vším spojené s naší návštěvou Makedonie. Odlet byl v pozdějších večerních hodinách a měl 40 min spoždění a tak jsme si čekání ukrátili ve společnosti lahodného 12ti letého rumu, který nás provázel i na palubě letadla. Na první noc jsem rezervoval byt v centru do kterého nás mělo odvést předem domluvené auto. Bohužel auto se polámalo, proto jsme jeli taxíkem. Ten nás vyložil před hotelem dost podobného jména jako naše ubytování. Po dlouhém bloudění jsme konečně dorazili kolem druhé hodiny ranní na ubykaci. Ještě jsme chvílu poseděli, probrali plány na další dny a šli jsme spát.
Další den jsme vyrazili na nezbytné nákupy potravin a hlavně sehnat plynovou šroubovací bombu. Tu jsme bohužel nesehnali a tak se zakoupila napichovací včetně vařiče. Měli ji na benzínce u autobusového nádraží, které je celé zastřešené mostem kde jezdí vlak a je rozdělené na dvě části. První část je pro městskou hromadnou dopravu, druhá je pro meziměsto. My popojeli do města Tetovo a tam jsme hned na nádraží přeskočili do taxíku, který nás vyvezl do horské vesničky Popova Šapka. Taxikář v příkře stoupajících serpentinách řezal zatáčky až pískaly pneumatiky. Jen se smál a povídal, že se nemusíme bát, že řídí líp jak Schumacher. Ve vesničce se nachází oblíbené lyžařské středisko, které ale přes léto nefunguje a tak jsme dál už museli po svých. Hned po příjezdu nás přivítalo pár místních psů a začli jsme fantazírovat kolik jich asi bude v horách. Vydali jsme se na cestu s plnou polní na zádech. Došli jsme k hornímu výstupu z lanovky a při pohledu na zataženou oblohu, místy až černou přes nejvyšší vrcholky, jsme shodnotili, že bude lepší dnes zakempit zde. Povečeřeli jsme a kochali se stále mizejícími a znovu se objevujícími výhledy a pohledy na vrcholky hor. Místo večerníčku se vysílal krásně zabarvený, téměř až zlatý západ slunce.
Ráno nás probudila naprosto vymetená obloha a úžasný východ slunce. Pomalu jsme pobalili stany a vyrazili vstříc kopcům. Čekal nás výstup na druhou nejvyšší horu Makedonie a to na Titov vrv vysokou 2747 m n.m. Na vrchol a zpět na původní trasu vede pouze jedna cesta a tak jsme se rozhodli, že nahoru vyskáčeme nalehko. U odbočky na tento vrchol jsme schovali batohy a pro jistotu je překryli pláštěnkou. Po chvíly stoupání narážíme na potůček a konstatujem, že si zde při cestě zpět musíme doplnit čutory. Kolem potůčku je dost sněhových polí a v jejich blízkosti krásné žluté květy. Potkáváme stádo ovcí, pár psů a pastevce. Snažíme se prohodit pár slov, ale on nám nerozumí a my jemu taky ne, jen že na vrchol je to ještě cca 2 hodiny. Konečně se před námi objevuje věž, která je volně přístupná. V přízemí je uložen stavební materiál a do patra vede žebřík a když po něm vyšplháte spatříte čistou dřevěnou podlahu a nic víc. Ideální místo pro bivak v nepříznivém počasí. Mraky se honily a převalovaly čím dál tím víc a tak jsme na vrcholu moc času nestrávili. Vracíme se zpět a batohy jsou netknuté na svých místech, nahodíme je na záda a pokračujem dál. Kolem páté hodiny nás zasahuje slejvák. Rychle stavíme stany a zalezem dovnitř. Znaveni výstupem usínáme a budíme se o pár hodin později, to už je po dešti a pomalu padá tma.
Ráno opět vymetená obloha a svítí sluníčko. Všude krátká travička až jedovatě zelená, nádherný pohled. Pomalu začínáme klesat a pod náma vidíme stáda ovcí. My jdeme po cestě, ony tak nějak přímo do kopce. Po chvíly se míjíme a bača si to hrne k nám. Začne nám vykládat veselé historky, mně placá přátelsky po zádech a láká nás k sobě na farmu. Rozpačitě jdeme s ním a on stále něco vykladá, makedonsky. Jája se se ho ptá jestli má kafe a ženu doma. On že kafe má, ale žena že je slabá, po horách s ovcema nechodí a že je v údolí ve městě. Po chvíly chůze spatříme jeho bydlení, otvírá branku před kterou je spousta velkých kostí a za brankou spousta psů. Říká, že na celý stádo má asi 30 psů a 10 pastevců. Na statku jsou pouze berani a štěňátka, který hned začne Lucka ňuhňat. Bača poklidí ve světničce, usadí nás do gauču a položí před nás mísu s hromadou ovčího sýru, je výborný, k tomu čerstvý chleba. Smaží vajíčka a pak nám uvaří kafe v konvičce na kamnách, luxus a pomale mu líbáme ruce. Zjišťujeme, že česko makedonsky se dá celkem pokecat. Po návštěvě nás vyprovází a ukazuje cestu kudy máme jít zkratkou dál. Rozhodujeme se, že nepůjdem celou původní naplánovanou trasu po horách a sejdeme do nejbližšího města odkud se přepravíme k jezeru Ohrid. Už se pomale blíží čas pokukovat po místě pro postavení stanů. Máme téměř vybráno, ale nakonec ještě chvílu půjdeme. Naražíme na ideální místo pro kemping, kde je tekoucí voda, altánek s posezením a ohniště. Již dál neváháme a stavíme stany, ihned na to skáčeme pod tekoucí vodu a provadíme očistu celého těla. Chvíly před setměním prochází stádo krav s pastevcem a psem. Povídáme si a říká, že půjde ráno opět do kopců na pastvu. Během hovoru projíždí policejní jeep, zastavuje, posádka si nás prohlíží a jedou dál. Po setmění zapalujem oheň, probíráme další plány a jdeme spát.
Ráno využijeme altánku s posezením ke snídani. Po večerním úniku plynu z bomby chce Jája již vypotřebovat všechen zbývající plyn a vaří těstoviny, rýži, čaj, kafe, prostě převaří vodu z půlky ledovce. Po snídani projíždí jeep tentokrát s jinou policejní hlídkou a kontrolují naše doklady, zapíši si nás a obhlíží místo kempování, vypadají, že něco hledají. Popřejí nám pěkný den a my vycházíme cestou dolů, sklesat až do nejbližšího městečka. Odtud se chceme dostat do většího města Gostivar, kde už by měl jet autobus k jezeru. Zkouším stopovat a hned nám zastavuje prázdný devítimístný tranzit. Nadšeně nahážeme batohy do kufru a posedáme si. Po chvíly nabírá další stopující, místní, dochází nám, že se jedná o jakousi formu místní hromadné dopravy. Za okamžik je tranzit plný a už dalším stopujícím nezastavuje. Vyloží nás v centru Gostivaru. Ptáme se na autobusové nádraží a dozvídáme se, že je asi 300 m od nás. Sedáme do nejbližší hospůdky a dáváme si vychlazený radler. Procházíme ulicí k autobusovému nádraží, kde nás paní za přepážkou moc nepotěšila. Dnes už nic nejede, nejbližší bus jede po sedmé ráno. Prozkoumáváme booking a vyskakuje na nás pouze jedno ubytování a to v 4* hotelu. Cena vychází něco málo nad 400,- Kč na osobu, dlouho neotálíme a provádíme rezervaci. O pět minut později už sedíme na recepci hotelu a čekáme jak se nám pokoj připraví. Hned si dáváme vytouženou sprchu a všichni jsme blahem bez sebe. Vydáváme se na procházku městem a dáváme si hambáče s hranolkama, ten i s pitím vychází na pouhých 50,- Kč. Nakoupíme drinky na večírek a vracíme se do našeho hotelu. Na střeše má terasu s výhledem a číšníci začínají chystat stoly na večeře. Po druhém pivu už je téměř plně obsazeno, většina žen je v zahalených róbách a my se odebíráme pokračovat v tlachání do soukromí pokoje. Z okna máme výhled na blízkou mešitu, která se po setmění rozsvítí zeleně a při halekání modliteb na nás působí jak přistávající UFO.
Ráno při vracení klíčů od pokoje nás překvapila paní recepční. Všem nám nachystala balíček s džusem a dvouma sendvičema. Autobus jel tři hodiny a tak balíček přišel velice vhod. Z nádraží jsme se vydali nejkratší cestou k jezeru. Zastavili jsme se jen v Irské hospodě a dali si kávičku. Já si dal cappuccino a holky latté, mně donesla číšnice kávičku nahoře s čepicou šlehačky politou čokoládou. Lucce při odchodu na záchod spadl mobil a rozbila si kus displeje. U jezera jsme vybrali skautský kemp, který měl z těch bližších nejlepší hodnocení. Původní plán byl, že k němu dojdem pěšky, byl vzdálen asi 5 km od přístavu. V přístavu nás začali popotahovat a přemlouvat, ať si najmem jejich lodě a že nás odvezou. Nakonec jsme neodolali postaršímu pánovi se slaměným kloboukem, který narozdíl od ostatních chtěl jen 2 E za osobu. Na loďce nám nabízel cigarety a spokojeně se usmíval. Bylo vidět, že je rád když může vyrazit na vodu. Prošli jsme od vody celým kempem až na recepci, aby nás odvedl zas zpět k vodě a ukázal nám kde si můžem postavit stany. Poté jsme se vydali objevovat krásy přilehlého okolí. Už z vody nás lákal hrad tyčící se nad pobřeží. Z hradeb byly parádní výhledy. Hned pod hradem hospůdka kde jsme se osvěžili každý podle chuti. Koupil jsem si tričko s motivem Makedonie. Další kroky vedly ke dvoum téměř totožným kostelům. Jeden z nich byl postaven na útesu trčícího z jezera. Cestou na jídlo se děvčata zastavily v krámku s ručně vyráběnýma cetkama a byžu, něco nakoupily. Sedáme na zahrádku, zvedá se dost vítr a to nevěští nic dobrého. Přesedáme si dovnitř a obsluha balí slunečníky a poklízí stolky. Po obědovečeři nakoupíme víno a občerstvení navečer v místním supermarketu a bereme si taxíka zpět do kempu, Jája chvíly smlouvá o ceně, ale pan řidič se nenechá obměkčit. Večer popíjíme vínko a kocháme se pohledem na jezero.
Dlouho spíme a dospáváme deficit z předešlých dní, kdy jsme vstávali brzy. Dneska se bude lenošit a koupat v jezeře. Můj tip na teplotu vody je 23°C. Když už nás poflakování nebaví vyrážíme poznávat další památky. Vylosován byl amfiteátr dodnes sloužící k různým představením. Jakmile k němu dojdem přehnala se krátká průtrž mračen, naštěstí je podium zastřešeno a mohli jsme zde přečkat. Pokračujem prohlídkou dalších částí města, prohlídkou suvenýrů a procházku zakončujeme drinkama na náměstí blízko přístaviště. Vybíráme restauraci, ale jelikož začíná opět kapat zabíháme do nejbližší. Je v ní skoro plno, asi zde budou dobře vařit říkáme si. O hodinku později se nám odhad potvrdil. Přístav se s námi loučí převelikou duhou.
Ráno balíme stany a voláme taxík, aby nás odvezl na nádraží. Čeká nás tříhodinová cesta busem zpět do hlavního města Makedonie do Skopje. Tam necháváme velké batohy v úschovně a vyrážíme na prohlídku města. Obdivujem stavby a spoustu soch...večer odlétáme domů.

Kategorie a štítky

Nastavení